Verunka a Pepíček 30 + 1

Vzpomínám, když jsem si na Štěpána v roce 2012 dělala těhotenský test, který byl pozitivní. Byli jsme s manželem šťastní, že se nám to povedlo.

Na kontrole u gynekologa bylo veselo a věta „maminko, tady máme miminko a tady ještě jedno“ mě vyvedla úplně z míry.  Dvojčata se nám podařila přirozenou cestou. Ještě dlouho jsem se z této zpráva vzpamatovávala. Byl to příjemný šok.

Těhotenství probíhalo v úplném pořádku, mě bylo dobře a dětičky rostly také dobře. Malinká komplikace nastala ve 12.tt na „velkém ultrazvuku“, spodní miminko se lékařům nějak nezdálo. Trošku nás to zarazilo a museli jsme čekat do 18.tt na amniocentézu ( odběr plodové vody ), a pak dalších 14 dní na její výsledek. To čekání bylo opravdu hrozné. Naštěstí se ukázalo, že miminka jsou v pořádku a místo klasických dvojčat ( počatých v jeden den ) mám v bříšku sourozence. Tzn.,   že spodní miminko bylo počato cca o 5 dní později, a proto neodpovídalo stejnému týdnu těhotenství, jako miminko horní. Zbytek těhotenství byl bez problémů.

Jednoho krásného nedělního rána mi v 30+1tt odtekla plodová voda. Manžel mě odvezl do nemocnice ve Vsetíně, kde se na miminka podívali, natočili jim srdíčka a odeslali nás sanitkou do nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně, neboť pro děti narozené do 35.tt nemají na Vsetíně vhodné podmínky. Ve Zlíně si nás převzali a snažili se můj porod oddálit co nejvíce. Dostala jsem nějaké „látky“ na udržení těhotenství a na „dorostení“ plic děťátek. Pořád jsem byla tak nějak v pohodě a nepřipouštěla si,že můžu porodit. Jako správná prvorodička, jsem si totiž vůbec nic o porodu nenastudovala a neabsolvovala jsem ani žádný předporodní kurz. Starali se o mě i učnice zdravotní školy, které byli velmi příjemné a ochotné. Někdy kolem 14.hodiny mi začaly sílit stahy a podle reakce učnice mi došlo, že je porod asi velmi blízko. Vypadalo to, že porodím císařem, neboť obě naše děti byly nožičkami napřed. A najednou se v porodních cestách objevila nožička prvního miminka a bylo vyřešeno. Porodní asistentka byla velmi příjemná a šikovná a díky jejím radám,porod probíhal v pohodě.

Děti jsem porodila přirozenou cestou a ve 14.55 hodin na svět vykoukla Verunka s váhou 1490g a 39cm a za ní v 15.04 hodin Pepíček 2010g a 41cm. Jediné, z čeho jsem byla trošku vyvedená z míry, bylo množství lékařů a sester u porodu, to jsem nečekala. A najednou mi to došlo, že jsem se stala maminkou. V tu chvíli začal strach o dětičky,neboť mi došlo, že jsem porodila brzy a zmocnil se mě strach. Miminka byly uloženy do inkubátorů na JIP.

V pondělí ráno jsem se mohla jít podívat za miminky. Ten pohled do inkubátorů byl neuvěřitelný. Ležely tam doslova drobečci, kteří byli připojeni na různé hadičky, vše kolem pípalo a aby toho nebylo málo, měli na tělíčkách modřiny. Ten pocit bezmoci byl šílený.

 

Lékař mi vysvětlil, co všechny ty hadičky znamenají, co se s miminky děje a že budou muset „dozrát“. V té vlně informací,jsem se ztratila. Ještě k tomu přibyla informace, že Verunka má nějak špatně „postavené“ručičky. To mě úplně srazilo k zemi. Po odchodu z JIP,jsem si přehrávala všechny věty lékaře a říkala si, proč zrovna my, co jsem udělala špatně a všechno jsem obrečela. Utěšování okolí, že bude všechno v pořádku, jsem nějak nevnímala. Začala jsem pravidelně odstříkávat mléko, aby mohly dětičky, co nejrychleji zesílit.

Další ránou pod pás pro mě bylo,když mi lékaři řekli 5 dní po porodu, že bych si měla jít odpočinout domů. V tu chvíli jsem si myslela, že se něco děje a nechtějí mě tam. Nakonec mě přemluvila rodina a já šla domů. Ten pocit, kdy všichni ví, že jste porodila a teď vás potkají a vy u sebe nemáte žádné miminko a ještě se vás vyptávají, je skličující. Pokaždé jsem to obrečela. Vlastně to bylo jediné, co jsem dělala. Manžel to nesl také velmi těžce, jen se to snažil nedávat najevo.

Každý možný den, jsme se jezdili s manželem na děti dívat. Nejkrásnějším překvapením bylo,když nám po 14 dnech vytáhly sestřičky miminka z inkubátorů na klokánkování. V tu chvíli se mě zmocnila euforie štěstí a říkala jsem si,že už bude všechno v pořádku.

Ale za 4 dny na to přišla další rána, Verunce začalo kolabovat srdíčko a musela být převezena do FN Brno. Zase přišel příval slz. Jezdili jsme tedy do Zlína i do Brna. Za 3 dny se Pepíčkovi zlepšil stav a mohl na IMP ( intermediár ). Za další 2 dny, po vytáhnutí sondičky a přikládání k prsu mi donesly sestřičky Pepíčka na pokoj. Byla jsem šťastná.

Mezi tím jezdil tatínek za Verunkou do Brna. Pořád jsme si říkali, že se to všechno urovná. Pepíček nám pěkně baštil a přibíral na váze. Verunčin stav se neměnil, spíš se zhoršoval. Lékaři z Brna nám taktně naznačili, že se máme zaobírat spíše Pepíčkem, že to Verunka nemusí zvládnout. Měla jsem šok, v inkubátoru zase plno hadiček, museli jí pomáhat dýchat a byla tělíčkem a hlavičkou oteklá asi na dvojnásobek svojí váhy. Vůbec jsem v ní neviděla tu naši malou holčičku. To byla další rána pod pás a další příval slz a moje naděje, že se Verunka uzdraví, byla ta tam. Pomalu jsem si sahala na své dno. Po 14 dnech s Pepíčkem na pokoji, který pěkně baštil a přibral na 2840g, se za nás přimluvily sestřičky a lékaři nás pustili z nemocnice domů.

Sláva, konečně se to podařilo a za odměnu si po 6.týdnech,vezeme domů aspoň jedno miminko. V tu chvíli jsme se opravdu upnuli na Pepíčka, i když podvědomí „pracovalo“ trošku jinak. Mezi tím,  jezdil tatínek do Brna za Verunkou. Po 14 dnech se její stav zlepšil, přibrala na 2000g, dýchala sama a vypadalo to, že bude schopná operace. Jela jsem se za ní podívat a už vypadala relativně „zdravě“. Pochopili jsme s manželem, že Verunka je velká bojovnice a chce s námi zůstat.

Za dva dny na to už byla ve FN Motol v Praze, kde ji operovali srdíčko. Na ten den nezapomenu, měla jsem zrovna narozeniny a říkala si, že tím nejkrásnějším dárkem k narozeninám bude, když operace dopadne dobře. Naštěstí se tak stalo. Verunka se začala zlepšovat, byla převezena zpět do FN Brno a za 14 dní po operaci jsme si konečně jeli vyzvednout i naše druhé miminko. Konečně jsme byli kompletní rodina 

Díky tomu, že byli dvojčátka porozeni předčasně museli jsme navštěvovat poradnu pro předčasně narozené miminka, neurologii, oční, kardiologii, častější kontroly byly i u pediatričky a také rehabilitaci, kde jsem cvičili Vojtovu metodu + cvičení „Vojtovky“ 2krát denně 7 dní v týdnu doma. Naštěstí našim broučkům domácí prostředí a maminčino mlíčko svědčilo a pěkně přibírali. Sice se nenaučili pít přímo z prsu, musela jsem odstříkávat a krmit lahvičkou, ale to po těch všech patáliích,to byl nejmenší problém.

Mezi tím genetici zjistili Verunce vývojovou vadu Holt-Oram syndrom ( která není testovaná spolu s Downovým syndromem v těhotenství ) – postihuje srdíčko a horní končetiny. Verunka má naštěstí jen trošičku jinak poskládané prstíčky na rukou a to srdíčko.

Máme za sebou jednu plastiku ruky a vytrhané všechny zoubky, kvůli možnému vzniku infekce u očekávané druhé plastiky ruky. Pepíčkovi zůstala jen šelest na srdci.

Po 20. měsících jsme ukončili rehabilitaci s „Vojtovkou“ a ve 24.měsících návštěvy všech zdravotnických „zařízení“, kromě kardiologie a Verunčiných pravidelných kontrol na plastice a ve FN Motol. 23.září budou mít dvojčata 27 měsíců, korigovaně 24,5 měsíce a vývojově odpovídají svým vrstevníkům.

Ještě dnes, při psaní se mi derou slzy do očí. Byly to velmi těžké dny pro naši rodinu.

Chceme proto poděkovat všem lékařům a sestřičkám z novorozeneckého oddělení v Krajské nemocnici Tomáše Bati ve Zlíně, FN Brně a FN Motol, kteří nám pomohli z těch malých uzlíčků vypiplat ty naše broučky.

Všem rodičům, kterým se narodí malé nedonošeňátko, přejeme hodně sil, trpělivosti a pevné nervy.

A jak nám na začátku řekl lékař, dětičky musí dozrát.

Všechno zlé, se jednou v dobré obrátí.

S pozdravem Veronika s rodinou