Ondrášek a Davídek 26. týden

Náš příběh začal na „Apríla“, tedy 1. dubna 2013. Do této doby jsme se již 25 týdnů těšili na narození našich dvou synů.

Vybírali jsme jejich jména, přemýšleli nad vhodným typem kočárku, prohlíželi jsme si ty malé oblečky pro miminka, zkrátka byli jsme na tom úplně stejně, jako všichni ostatní nastávající rodiče.

V pondělí 1. Dubna 2013 jsem z ničeho nic začala pociťovat zvláštní tlak v břiše a po několika hodinách i kontrakce. To už mě můj manžel vezl do kroměřížské nemocnice na porodní oddělení. Lékař, který mě vyšetřil, nám sdělil, že naše děti nemají v podstatě žádnou šanci na přežití. Dle jeho názoru byl nejvyšší čas na patřičné kroky pro mou záchranu. Pamatuji si, že manžel toto za žádnou cenu nechtěl přijmout a ptal se na další možnosti. Doktor celou situaci v podstatě vzdal a až teprve na nátlak manžela zavolal do zlínské nemocnice. Tamní lékaři si vyžádali můj okamžitý převoz. Bylo nám od samého začátku jasné, že situace je opravdu velmi vážná a že v nebezpečí nejsou jen naše děti, ale i já. Přesto jsem byla ochotná zkusit cokoliv, co by pomohlo naše syny zachránit. Po převozu do Zlína a nezbytném vyšetření nám doktor porodnického oddělení podrobně vysvětlil, jaké kroky nás čekají, jak vážná je situace a také co všechno se může stát… Řeknu Vám, v ten okamžik, když člověk slyší, co vše se může přihodit, co vše může ovlivnit život našich andílků, to bylo velmi bolestivé. Ale s odstupem času jsme za to rádi. Vzpomínám si, že jsme s manželem nebyli vůbec schopni pobrat tu spoustu odborných lékařských termínů. Spoustě věcí jsme vůbec nerozuměli, ale lékaři nám vše ochotně a hlavně trpělivě vysvětlovali (někdy i několikrát…). Získali si naši naprostou důvěru. Takřka ihned po převozu mi byly nasazeny léky pro podporu vývinu plic u chlapečků. Z toho důvodu bylo velmi nutné oddálení porodu o co možná nejdelší dobu tak, aby plíce byly připravené, což byla základní podmínka pro jejich přežití…. Po 12 hodinách jsem porodila císařským řezem naše syny Ondráška a Davídka s porodní váhou 630 a 650g a výškou 30 a 31 cm. Dodnes je máme s manželem před očima, jak tam leželi v inkubátorech zabalení do přikrývek s miniaturními čepičkami. Oba byli připojeni na ventilátory, které jim pomáhaly s dýcháním. Podle lékařů byl na tom lépe Davídek, který, jak se zdálo, byl stabilnější. Od té chvíle jsme se o ně začali bát ještě mnohem víc. Bylo to nejspíše tím, že byli tak malincí, tak zranitelní. Z každého pohledu ať doktorů, nebo sester jsme se snažili vyčíst, jak na tom naši chlapečci jsou. V každé vyřčené větě jsme hledali něco pozitivního a z toho jsme pak „žili“, to nám dávalo sílu dál věřit.

   

Největším nebezpečím, podle lékařů, bylo krvácení do mozku, které je u tak malých dětí poměrně časté. Je to dáno ne zcela vyvinutými mozkovými cévami. Toto se potvrdilo i u našich synů. V tu chvíli záleželo na rozsahu krvácení a vzniku sraženin, protože na tomto závisel rozvoj nevratných následků. V tomto ohledu byl na tom Davídek podstatně hůř, než Ondrášek, kterému se vytvořila jen malá krevní sraženina. Postupem času jsme se dovídali, že Davídek má i jiné vážné problémy, které podstatně snižují jeho šance na přežití. 4. Dubna 2013 nám Davídek umřel… Je nemožné slovy popsat, co jsme v tu chvíli cítili. Nicméně od toho okamžiku se začalo dít něco velmi zvláštního. Zdálo se, jakoby Davídek vzal na sebe vše zlé a Ondráškovi nechal jen to dobré. Ten začal velmi dobře prospívat, krevní sraženina se zmenšovala, až se časem vstřebala úplně. Další a další vyšetření nás posouvali přes další a další rizika, která mu hrozila. Vše ukazovalo na to, že Ondrášek bude mít velké štěstí a projde tímto obdobím bez jakýchkoliv následků.

   

Dnes má Ondrášek 2 roky a 4 měsíce, je doslova „ukecaný“, mentálně, pohybově a i jinak je v naprostém pořádku. Podle lékařů při posledních kontrolách, plně dosáhl úrovně dětí narozených v běžném termínu. Máme zdravého chlapečka, který je doslova vymodlený a jsme šťastní, že to tak dopadlo. Přesto však neuplyne jediný den, kdybychom si s manželem nevzpomněli na Davídka. Nelze si při tom nepředstavit, jaké by to bylo, kdyby nám teď po domě běhali oba dva…..

Všem, kteří si něčím podobným prošli, patří náš velký obdiv. Těm, kterým život něco podobného přichystá, přejeme opravdu mnoho trpělivosti a víry. Věřte, že nic víc není třeba….

Eliška a David Pospěchovi