Šarlotka 29. týden a Hyneček 32. týden

9.11.2017 mi gynekolog potvrdil, že jsem těhotná, nebylo to plánované, ale i tak jsem byla ráda. Čekala jsem dítě s mužem, kterého jsem milovala a on miloval mě. 9.11.2017 mi gynekolog potvrdil, že jsem těhotná, nebylo to plánované, ale i tak jsem byla ráda. Čekala jsem dítě s mužem, kterého jsem milovala a on miloval mě. Byla jsem pyšná, že zrovna on je otcem mého dítěte. Na začátku těhotenství jsem trochu špinila, doktor mi napsal Utrogestan, a řekl, že lepší bude jít na neschopenku, tak jsem tedy od 5. týdne těhotenství zůstala doma. Jinak bylo všechno v pořádku. 30.11. mi na ultrazvuku potvrdili, že mimču bije srdíčko. Byl to krásný pocit, vědět že ve mně roste nový život. V těhotenství mi nebylo ani moc špatně, akorát jednou nebo dvakrát. Neměla jsem ani zvláštní chutě, snad jen závislost na lipu, ale nic nenasvědčovalo tomu, že nebudu schopna dítě donosit do termínu porodu. Problémy nastaly až později, kolem 27-28 týdne. Začali mi trochu otíkat nohy, ale přes noc zase splaskly, ovšem později mi nohy otíkaly čím dál tím víc a už oteklé zůstaly. Dne 21.4. mě začalo bolet za krkem a bolela mě i hlava, myslela jsem, že mám jenom zablokovanou krční páteř. Šla jsem si lehnout s tím, že to přejde, povolilo to jenom trochu. Tak mi můj přítel udělal jemnou masáž, trochu to pomohlo, ale bolet za krkem mě nepřestalo. V úterý 25.4. jsem šla na kontrolu, tak jsem sestře řekla, že mi není zrovna nejlíp, že mě bolí hlava, za krkem, že mi otíkají nohy a celkově se necítím dobře. Změřila mi tlak a ten byl hodně vysoký - 170/110, v moči jsem měla bílkovinu a nohy jako konve. Doktor mě vyšetřil a hned řekl, že musím do nemocnice. Tak mě můj vezl do nemocnice, tam mi změřili tlak, který se ještě zvedl na 180/120, hned mi dali léky na snížení tlaku, a píchli první dávku kortikoidů. Z nemocnice v Kroměříži mě odvážela rychlá do nemocnice ve Zlíně. Tam mě hned napojili na monitor, dali kapačku, a snažili se mě zavodnit. Diagnóza zněla preeklampsie a začínající hellp syndrom. Přišel jeden doktor a ten by mě poslal na císař hned, bylo riziko, že by to nemuseli vydržet moje ledviny. Pak přišel druhý a ten řekl, že zachraňujeme dva životy, a že vydržíme do druhé dávky kortikoidů. Vydrželi jsme celou noc, každých 15 minut mi měřili tlak, který ne a ne se snížit, jen jednou mi ho snížili na chvíli zas až moc, což asi taky nebylo dobrý. Celou noc byl u mě můj přítel, a já jsem byla nesmírně šťastná, že tam je, a že je mi oporou. No nakonec 26.4. 2017 ráno v 8:58 udělali císař a moje dcera Šarlota byla na světě. Narodila se ve 29tt a vážila pouhých 920g.

Hned ji odvezli na jipku pro miminka a mě odvezli též na jipku, kde jsem byla tři dny. Svoji dceru jsem na živo viděla tedy až po třech dnech. Předtím jsem pouze viděla fotky, které mi donesl přítel.

Byl to takovej malej uzlíček, samá noha a samá ruka. Když jsem ji poprvé spatřila neubránila jsem se slzám. Při pohledu na ni jsem cítila výčitky a v duchu jsem se ptala proč, proč zrovna já jsem nebyla schopna donosit bez problémů svoje dítě. Ale odpověď nemám dosud. Prostě nikdo nedokáže říct proč se tohle stává. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že já jsem vlastně nic špatně neudělala, asi to tak prostě mělo být.

Hned jak mě přeložili na normální oddělení chodila jsem za dcerkou na novorozeneckou jipku pravidelně, i když mě to dost vyčerpávalo. Nohy jsem měla stále oteklé a tlak vysoký, a i přes spoustu léků co mi dávali se ho nedařilo dostat do normálu. Ale já jsem věděla, že jakmile se dostanu z nemocnice tlak se zlepší. V nemocnici jsem trpěla depresemi, i když za mnou chodili návštěvy a já jsem nedávala nic najevo, jednou už toho na mě bylo tak moc že moje psychické zhroucení se mnou prožil můj přítel. Dali mi na pokoj maminku s mimčem a to byl pro mě konec. Nedokázala jsem se v tu chvíli smířit s tím, že já mám dítě na jipce a jiné maminy porodí normálně a hned mají svoje mimča u sebe. Kdo tohle nezažil nepochopí. Ten večer mi museli dát prášek na uklidnění, tlak mi vyskočil, slzy nešly zastavit, jako bych svoje emoce neovládala. O to víc jsem se snažila dostat pryč, jít domů. Po 11 dnech v nemocnici se konečně smilovali a dovolili mi odejít. Věděla jsem, že to bude náročné, denně jezdit za dcerou, ale jak se říká všude dobře, doma nejlíp. Doma se mi tlak stabilizoval, jizva se pomalu hojila a modřiny mizely. Mezitím dcera na jipce přibývala, a krásně prospívala. Jezdila jsem za ní denně, někdy jednou někdy dvakrát. Taky jsme začali klokankovat a byl to krásnej pocit držet to malé křehké stvořeníčko. Šarlotka je velká bojovnice, která si místečko na tomto světě vybojuje. Po 3 týdnech jsem ji poprvé koupala, pak se vážila a měla už krásných 1210g a měřila 32 cm. Na každé vizitě mi doktoři říkali, že je šikovná a její stav je odpovídající. Začala jsem věřit, že než se naděju povezeme si naši malou Šarlotku domů. Po 42 dnech jsem se nechala přijmout za dcerkou do nemocnice. Po dalších dvou dnech jsme vyměnili inkubátor za postýlku. A už jsme jen čekali až se naučí sama baštit. Po 12 dnech jsme se dočkali. Šarlotka při propuštění vážila 2350g a měřila 47 cm. V nemocnici strávila 56 dní. Teď už má Šarlotka 3,5 roku a je to pořádná čertice.

Když měla Šarlotka rok začali jsme uvažovat o druhém dítěti. Když se to po prvním roce nedařilo, šel můj tehdy ještě přítel na spermiogram. Ten vyšel katastrofálně. Naděje na druhé dítě se menšili. Koupili jsme vitamíny, nejezdil na kole, nechodil do sauny. Kontrolní spermigram se o moc nezlepšil. A pak jsme na to přestali myslet, že počkáme ještě pár měsíců, a pak se rozhodnem co dál. Když jsem v květnu 2020 našla dvě čárky na testu byla jsem překvapená a šťastná. Dlouho jsme to tajili, vědělo to jen pár nejbližších, nechtěla jsem nic zakřiknout. Ve 12 týdnu, když jsem měla za sebou Oscara, řekli jsme tu šťastnou novinu všem. Chodila jsem častěji na kontroly, byla jsem více hlídaná, jelikož podle výsledků hrozila opět preeklampsie a růstová restrikce. Brala jsem Anopyrin a doufala že dojdeme dál než do 29 týdne. Ani v tomto těhotenství jsem neměla žádné velké potíže, kromě nevolností a velké únavy. Na jedné kontrole řekla paní doktorka, že se jí zdá že malej moc nepřibývá, a proto mě poslala do nemocnice do rizikové ambulance. Tam paní doktorka řekla, že je zatím vše ok, je trochu menší, ale zase je dlouhý. Byla jsem ráda že zatím to vypadá všechno dobře. Ale o týden později už bylo vše jinak. Jeden den jako by malej v mém bříšku začal odpoledne jen spát. Začala jsem být nervózní, ale pak se zase ozval kopanečkem. Druhý den ráno jsem volala ohledně výsledků a zrovna jsem paní doktorce říkala že malej je nějakej línej. Ta řekla ať přijedu že na něj kuknem. Tak jsem tedy jela. A už jsem v nemocnici zůstala. Malý za týden skoro nic nepřibral a podle ozev se mu v mém bříšku asi nedařilo dobře. Naplánovali císař na pondělí, že mi píchnou 4 injekce kortikoidů, stihli jen jednu. Po dalších ozvách mě vezli rovnou na sál, že se těhotenství musí ukončit. Manžel nestihl ani přijet, dojel když už bylo po všem a mě vezli ze sálu. Pohladil mě po tváři a mě stékali slzy z očí. Hyneček Josef se narodil 19.11.2020, ve 32tt s váhou 1690g a dýchal si sám.

Hned jak jsem byla schopná otevřela jsem si zprávu v mobilu a viděla na fotce svého syna. Objevil se opět pocit že jako matka jsem zas selhala, že nejsem schopná donosit dítě a dát mu od začátku milující náruč. Hyneček byl od narození moc šikovný. Když jsem ho druhý den po porodu viděla, byl to nepopsatelný pocit. Byl o hodně větší než dcera a já jsem nebyla ze všeho tak vykulená. Tentokrát jsem více věřila, že všechno zvládne. Prostředí na Jipce bylo pro mě už důvěrně známé, většinu doktorů a sestřiček jsem si pamatovala. Kdo by taky zapoměl, jsou to pro mě andělé, a já jim budu navždy vděčná, že zachránili moje děti.

O týden později ho přeložili z jipky na intermediál a zkoušeli jsme poprvé kojit. Byl šikovný, snažil se sát a napoprvé si vytáhl 2ml mlíčka. Druhý den to bylo zase lepší, jednou 2ml a podruhé zvládl dokonce 4ml. Bohužel mě pomalu ubývalo mlíčka, takže on sice sál a snažil se, ale moc si toho ode mě neměl šanci vytáhnout. 13 den ho přesunuli z inkubátoru do postýlky. Opět jsme zkoušeli kojit, ale nic moc. A mě stále ubývalo mlíčka. Večer si ale vypil celou dávku ze stříkačky přes prst. Brzo jsme přešli na PreBebu, protože jsem neměla mlíčko už žádné. Malý krásně přibýval, a já jsem se pak nechala přijmout za ním do nemocnice. Po 5 dnech co jsme spolu strávili na pokoji jsme si konečně mohli našeho malého bojovníčka odvést domů. Vážil 2226g a měřil 47cm. V nemocnici byl 23 dní. Všem maminkám a tatínkům, kterým se narodilo miminko předčasně přeji hodně sil, je to opravdu velice psychicky náročné, ale věřte svým dětem, jsou to siláci a bojovníci.