Ellenka 26 + 3
Náš příběh začal v květnu roku 2013, kdy jsme zjistili, že se konečně i na nás usmálo štěstí a čekáme vytoužené miminko.
Naše radost však netrvala dlouho a kolem 11. týdne těhotenství se objevily první komplikace (hematom v děloze) a těhotenství se stalo rizikové. Přes zvýšený lékařský dohled a přísný klidový režim však komplikací přibývalo, až to naše děťátko přestalo bavit a rozhodlo se, že mu venku bude zřejmě lépe. A tak se stalo, že jsem 20. října (ve 26+3 tt) porodila holčičku Ellenku s 900 g a 34 cm.
Narodila se spontánně s až neuvěřitelným Apgar score 10-9-10. Malou jsem ani neviděla, rychlostí blesku byla přesunuta do inkubátoru a převezena na JIP. Mě mezitím v narkóze odstranili placentu, která se odmítla porodit sama.
Ellenka dýchala s CPAPem, z počátku bylo potřeba vyšší koncentrace kyslíku, druhý den dostala surfaktant a občas se opalovala pod modrou lampou, protože měla lehkou žloutenku. Všechna laboratorní i zobrazovací vyšetření naštěstí vycházela velmi dobře. Po porodu zhubla na 766 g. Od začátku hezky tolerovala mateřské mléko. Nejprve darované, protože mně se laktace spustila až po týdnu, kdy jsem s velkou slávou dala za den dohromady „velkého panáka“ mleziva. A slovo spustila není moc na místě, protože to byly mililitry doslova vydřené.
Na JIP strávila naše slečna 26 dní, poté se stěhovala na oddělení intermediální péče s váhou 1067g.
Tady už to bylo o poznání veselejší. Když jsme ji tady poprvé viděli oblečenou a bez masky, tvrdili jsme sestřičce, že to není naše dítě :-D….a pak, že mateřský instinkt funguje :-D. Ani tady se žádný velký „průšvih“ nekonal. Dopracovala se sice k transfuzi pro anemii, ale to prý také nebylo nic neobvyklého. Trochu nás vyděsilo oční vyšetření, které ukázalo retinopatii 1-2 stupně. Ta však postupně do „termínu porodu“ vymizela. A tak jsme si tady klokánkovali, učili se pít z lahvičky a prsa (neúspěšně…“flaška je flaška, třeba se matko při tom odstříkávání sedři“). Občas pozlobily nějaké desaturace, ale převážně se Ellence dařilo velmi dobře a tak jsem byla po 55 dlouhých dnech znovupřijata na oddělení šestinedělí a docházela za malou každé tři hodiny. Sestry mě zaškolovaly v péči o takového drobečka a fyzioterapeutka učila cviky z Vojty. Když si malá po stopadesáté vytrhla sondu ze žaludku, rozhodla se sestřička, že už jí ji nevrátí a dobře udělala. Malá si zvládla všechno vypít z lahvičky a tak se začalo plánovat velké stěhování k mamince.
První společná noc byla krušná, stres posledních týdnů dolehl v plné parádě a já nezamhouřila oka a dokonce z nervů zvracela. Další dny už byly jen a jen lepší, společně jsme se spolu sžívaly a připravovaly se na ústavní Vánoce. Ellenka až neuvěřitelně přibírala a tak se stalo, že se na Štědrý den ráno objevila paní doktorka s tou nejkrásnější větou: „Co kdyby jste šla, děvčata, dnes domů?“ A my jsme šly …po 65 dnech, s váhou 2060g, měsíc před termínem porodu. Konečně jsem i já viděla manžela s autosedačkou mezi dveřmi a bulela. Donesli jsme si ten nejkrásnější vánoční dárek!
Doma nás čekaly nejen samé radosti, ale také kolotoč starostí. Největším žroutem času se stalo ustavičné odsávání mléka a následné krmení lahvičkou. Z Ellenky se stal zarputilý nejedlík a vlastně doteď netušíme z čeho tak hezky přibírala když tak málo jedla. Dalším trápením bylo cvičení Vojtovy metody několikrát denně. Ale zřejmě právě to se vyplatilo, protože Ellenka v 10 měsících seděla, lezla i stála a tak jsme se s rehabilitacemi mohli rozloučit. Když se v 16 měsících rozběhla, spadl mi kámen ze srdce a v tu chvíli si řekla: „Konec nervů, teď už bude dobře!“
Příští měsíc oslaví náš malý zázrak dva roky a zpětně musím říct, že bych na začátku nevěřila, jak to všechno hladce zvládneme (ale možná jsem jen spoustu špatného vytěsnila z hlavy). Za tu dobu přibrala přesně 11 kg, vyrostla o 54 cm a je to zdravé, šťastné a živé (velmi živé) dítě, které zdatně dohání své vrstevníky.
Tento článek snad bude určitou nadějí pro všechny rodiče předčasně narozených dětí, kteří tak zoufale hledají příběhy se šťastným koncem jako my před dvěma lety a zároveň poděkováním lékařům a sestrám ze Zlína, kteří se o nás starali.
Ellen, Petra a Jan Munclingerovi