David a Martin 27 + 2
Po svatbě v dubnu 2012 jsme zatoužili po miminku. Bohužel se nedařilo a my jsme skončili na CAR Tomášov ve Zlíně. To bylo naše šťastné rozhodnutí.
Příjemné prostředí a doktoři a sestřičky k nezaplacení. Diagnóza zněla ženská neplodnost s mužskými faktory. V Říjnu 2013 jsme se rozhodli pro IVF. Vše se dařilo na první pokus. Odebrali mi 22 vajíček, ze kterých se podařilo udělat 3 krásná embryjka. Pan doktor Kovalčík mne přemluvil pro zavedení 1 embryjka, za což mu budu vděčná. Po velmi psychicky náročných 14 dnech čekání na krevní test, kdy jsem začala i krvácet, jsme se smířili s tím, že to nevyšlo a zkusíme to příště. Jaké bylo naše překvapení, když jsme slyšeli větu – „Všechno v životě nevyjde, ale tohle ano, gratuluji jste těhotná.“ Podruhé jsem viděla manžela brečet dojetím (poprvé na svatbě J ).
Za týden nás čekala kontrola, zda je tam srdíčko. V neděli u kafe si ze mne rodina dělala srandu, že to budou dvojčata (manžel je z jednovaječných dvojčat) a jen já věřila, že je tam jedno. Ano, správně, byli tam dvě srdíčka. Celá široká rodina s námi prožívala naše štěstí, které se pak změnilo v boj o naše dvě štěstíčka. Dostala jsem se k doc. Dhaifalah, což bylo naše obrovské štěstí. Na prvním screeningu se doktorům nezdálo projasnění šíje u jednoho miminka, což i tak bylo zvláštní, když to byla jednovaječná dvojčata a to druhé bylo zdravé. Nakonec jsem paní docentce kývla na odběr plodové vody, i když ze začátku jsem se tomu bránila, bála jsem se komplikací. Po odebrání plodové vody na konci února 2014 jsem si na výsledky měla počkat v Praze v ÚPMD Podolí. Další den mne otec s manželem odvezli do Prahy, všichni jsme si mysleli, že mne odoperují a já pojedu domů, ale omyl. V ČT jsme přijeli do Prahy, v SO mne operovali, Přijel dokonce i profesor Jan Deprest z Belgie. Skvělý a sympatický člověk, všemu jsem rozuměla a na operačním sále si s ním i popovídala. Naštěstí operace se povedla, místo 1h trvala 3 (bez hnutí jsem musela ležet v pozici na boku a ani se hnout). Na památku mám jen 2 malé jizvičky na břiše.
Bohužel se po čase transfůzní syndrom obnovil a kluci, pohlaví nám bylo potvrzeno i plodovou vodou, na tom byli zase špatně, ale to už jsme klepali na dveře datu 25tt a odhad váhy byl 500g, takže vše, co naznačovalo, že by kluky zachraňovali.
Trochu to zkrátím, protože popisovat můj 2měsíční pobyt na P3 rizikového těhotenství by dalo na román. Oslavila jsem tam narozeniny, výročí svatby a jiné oslavy, které jsem daleko od rodiny prožívala velmi těžce. Spoustu těžkých a psychicky náročných rozhodnutí jsem musela dělat sama. Na P3 jsem zažila ještě další 3 operace – upouštěli mi plodovou vodu, dělali cerkláž a miminku A dávali transfůzi přes pupečník a k tomu každý den odběry krve a ultrazvuk. Anesteziologové si chodili losovat, kdo mi každý 3 den bude píchat kanylu, ruce jsem měla v horším stavu jak člověk, co bral X let drogy. Každý den mne drželi o hladu až do odběrů krve (měla jsem velké problémy s játry po kortikoidech) a utz.
Nakonec se rozhodlo, že 9.4.2014 v 9h bude naplánovaný akutní císař. Do té chvíle jsem byla v klidu, věřila jsem doktorům, ale až na sále jsem se rozbrečela, že jsem to nevydržela déle, na kluky byli připraveny 2 týmy pediatrů a za mnou přišel se podívat docent Krofta a doktor Vojtěch, kteří se o mne starali. Pak už si nic nepamatuju a probudila jsem se na JIP, kde mi až v 7h přišla říct jedna pediatrička, že kluci jsou stabilizovaní a míry a váhy.
Stala jsem se maminkou dvou úžasných bojovníčků Davida (9.15 dvojče A 700g a 35cm) a Martina (9.15 dvojče B 1090g a 33cm). Kluci hned ze začátku museli bojovat. Já bojovala s nimi taky. Infekce, intubace (nedýchali sami), novorozenecká žloutenka. Ale vše krásně zvládli a já se dokonce dočkala prvního klokánkování, s Martínkem 28.4.2014 (výročí svatby, dostala jsem ten nejkrásnější dárek) a David si sám na Den matek vytáhl intubaci a s ním jsem klokánkovala v UT po Dni matek. Ten den jsem také poprvé viděla primáře Straňáka a další mediky a konečně se dozvěděla, co mi bylo a co dělali klukům.
V Praze došlo ke komplikaci, která znamenala, že budu muset opustit Prahu, rušili pokoj matek, kde jsme bydleli s jinýma maminama. Po poradě s psycholožkou, kdy se mi velmi ulevilo se svěřit někomu cizímu, jsem napsala do Zlína. Naštěstí mi na Den dětí odepsal primář Macko, že převoz zařídí a kluci se blížili váze, kdy to bylo možné. V Praze hleděli, když jsem s ostatníma maminkama naběhli na oddělení a žádali 4 převozy naráz a já hned dvojitá. Týden po tom, co jsem mluvila s primářem Mackem a odjela zpět na Moravu kluky převezli do Zlína a telefonát od paní doktorky Tesařové, kterou kluci zbožňují, byl jako telefonát z ráje. Tak rychle jsem ve Zlíně snad nikdy nebyla. Naráz mi spadl kámen ze srdce a celá rodina byla v klidu. Teta dokonce nechala sloužit mši na Svatém Kopečku u Olomouce. A byl tu ještě jeden pokrok směrem k domovu. V Praze kluci byli pořád na RES oddělení, po týdnu, kdy jsem byla doma, jsme jeli za klukama a našli je na JIP (mírnější oddělení) a oblečené, brečeli jsme s manželem dojetím.
Po příjezdu do Zlína, kluci už byli na mediále a na druhý den byli jen na kyslíku do inkubátoru a pomalu se učili pít z lahvičky. Třetí den jsme se už krmili z lahvičky. Sice dostali pár transfůzí, ale po těch hrůzách co jsme zažili to už byla „brnkačka“. V červenci jsem za nima nastoupila, kluci byli bez kyslíku, dýchali si sami, předpověď doktorů se nesplnila – kluci měli být na kyslíkových brýlích kvůli jejich nedonošeným plícím. Papali jsme z flašky jedna báseň a 14.7.2017 po 97 dnech si pro nás hrdý otec dojel do porodnice do Zlína. Ten den jsme se stali opravdovou rodinou, díky Praze a hlavně, díky porodnici ve Zlíně a její neonatologii.
Teď máme doma dva skoro dvouroční rošťáky, kteří začali chodit, krásně dohánějí vývoj – na neurologii i rehabilitaci nás chválí a pusa jim jede od rána do večera. Bojovali jsme s cvičením Vojtovy metody, kontroly u doktorů byli skoro každý měsíc, teď je vše za námi a už si jen říkáme, že vše zlé je pro něco dobré. Pár maminek s podobným osudem sledujeme a všem držíme palce, aby to bylo OK. Taky nám hodně pomohlo Nedoklubko, když jsem něco potřebovala, stačilo si napsat o radu. Letos jsme se zajeli podívat i do Prahy, setkali jsme se s našimi kamarády z inkubátorů a ukázali se doktorům a sestřičkám. Vše krásně vystihuje jediné slovo, co tam padlo – neuvěřitelné. Nám ten předčasný porod dal mnohé – rodinu a přátele. Je to prostě neuvěřitelné, jak ti kluci, nejen oni, jsou úžasní bojovníčci.