stepankad

Příběh Štěpánky Duchkové – patronky projektu

Předčasný porod císařským řezem jsem podstoupila ve 33. týdnů. Ukázalo se totiž, že Adámek přestal růst, protože Honzík mu všechno sní. Adámek by tím pádem už dlouho nepřežil.
Když si na to dnes zpětně vzpomenu, prožívala jsem to tehdy s poměrně dost velkým klidem. Pamatuji si, že jsem lékařům v pražské porodnici U Apolináře naprosto důvěřovala a brala jsem to jako realitu, kterou musím přijmout bez zbytečných emocí. Adámek měl po porodu kilo a Honzík kilo a půl. Oba leželi šest týdnů v inkubátoru na jednotce intenzivní péče. Denně jsem za nimi třikrát jezdila a těšila jsem se, až si je odvezeme domů.
Kluci neměli žádné velké potíže, pomalinku nabývali na váze a ze mě se v tu dobu stala matka s jakousi mlhou na mozku. Samozřejmě jsem věděla, jaké potíže a následky mohou mít miminka s nízkou porodní váhou, ale vůbec jsem si takové myšlenky nepouštěla do hlavy. Jako by to nebylo. Žila jsem s přesvědčením, že se nemůže vůbec nic stát a že je všechno vlastně v nejlepším pořádku. Ani ten divný stav mysli nedokážu popsat.
Klukům je už šest let, krásně rostou a nemají vůbec žádné zdravotní obtíže. Dnes už ale mlhu na mozku nemám a poměrně často sama sebe děsím představami, co všechno se tehdy mohlo stát. A také, jak by to celé dopadlo, kdyby se kluci měli narodit o pár desítek let dřív, kdy ještě medicína nebyla na takové úrovni. To bychom asi určitě neměli Adámka a možná ani Honzíka.
Děkuji za to, že vše dopadlo tak, jak dopadlo a vždy hluboce cítím s maminkami a tatínky, kterým se děťátko narodí předčasně.