Když si na to dnes zpětně vzpomenu, prožívala jsem to tehdy s poměrně dost velkým klidem. Pamatuji si, že jsem lékařům v pražské porodnici U Apolináře naprosto důvěřovala a brala jsem to jako realitu, kterou musím přijmout bez zbytečných emocí. Adámek měl po porodu kilo a Honzík kilo a půl. Oba leželi šest týdnů v inkubátoru na jednotce intenzivní péče. Denně jsem za nimi třikrát jezdila a těšila jsem se, až si je odvezeme domů. Kluci neměli žádné velké potíže, pomalinku nabývali na váze a ze mě se v tu dobu stala matka s jakousi mlhou na mozku.

Samozřejmě jsem věděla, jaké potíže a následky mohou mít miminka s nízkou porodní váhou, ale vůbec jsem si takové myšlenky nepouštěla do hlavy. Jako by to nebylo. Žila jsem s přesvědčením, že se nemůže vůbec nic stát a že je všechno vlastně v nejlepším pořádku. Ani ten divný stav mysli nedokážu popsat. Klukům je už šest let, krásně rostou a nemají vůbec žádné zdravotní obtíže.

Dnes už ale mlhu na mozku nemám a poměrně často sama sebe děsím představami, co všechno se tehdy mohlo stát. A také, jak by to celé dopadlo, kdyby se kluci měli narodit o pár desítek let dřív, kdy ještě medicína nebyla na takové úrovni. To bychom asi určitě neměli Adámka a možná ani Honzíka. Děkuji za to, že vše dopadlo tak, jak dopadlo a vždy hluboce cítím s maminkami a tatínky, kterým se děťátko narodí předčasně.