matous

Matoušek 29+1

Když měl náš první syn rok a půl, věděli jsme, že čekáme druhého prcka. Kluka. Byly to vánoce, kdy jsme našim nejbližším dali vědět, že se rozrosteme. Stejně jako u prvního syna. Moje druhé těhotenství probíhalo zcela bez problémů, stejně jako to první. Pracovala jsem poměrně dost, jak jsem byla zvyklá. Těsně před létem jsme se vydali na dovolenou, kterou jsem diskutovala s gynekologem i sestřičkou z genetické ordinace. Konec druhého trimestru měl být optimální pro mě i prcka, abychom načerpali síly na druhého čerta:-) a aby Štěpánek poznal moře. Dovolená byla úžasná, byli jsme v krásném prostředí, s dobrým jídlem, syn si vše užíval a my s ním. Já jsem ale u sebe začala pozorovat změny, které byli předzvěstí něčeho horšího. Byla to plodová voda, která mi pomalu ale jistě unikala z těla ven. Jak dny utíkaly, věděla jsem, že to asi nebude nic zanedbatelného a začínala mít trošku obavy. Začala jsem se „těšit“ na návrat domů. Hned na druhý den jsem zašla ke svému gynekologovi, který mi sdělil, že se věci nedějí jak by měly a ještě ten den jsem odjela do poradny pro riziková těhotenství. Z nemocnice jsem už domů neodešla…
Když jsem se dostala do ordinace, všichni jsme věděli, že už se domů nedostanu. Plodová voda mi praskla přímo před očima sestry a doktorky… V případě normálního těhotenství je to předzvěst blížícího se porodu, což jsme ale asi nikdo nechtěli. Odveleli mě rovnou na porodní sál, kde jsou zařízení i jako JIP. Napojili mě na přístroje a asi se čekalo, zda se bude chtít maličkému ven či ne. Za tu dobu, co jsem tady byla, jsem potkala pár mamin, které rodily v termínu a řešily trochu jiné staroszi než já… Po dvou dnech mě přestěhovali o pár pater výš, což bylo trochu dobré znamení, že by prcek mohl v břiše ještě vydržet. Dny byly moc dlouhé. To vědomí, že mám doma staršího synka, který mi moc chyběl. Že nikdy nebyl bez mámy sám a tak dlouho… Strach z toho, že nevíte co se bude dít, byl šílený. Nebyl den ani hodina, kdy bych si nepředstavovala, co by se vše mohlo stát. Večer mi tekly slzy po tváři a já si nepřála nic jiného, abych přežila další noc. Každé ráno jsem si v duchu děkovala, že jsem o kousek dál… Na pokoji se střídaly maminy s podobnými problémy, některé za můj pobyt odjížděly na porodní sál… a já si přála tento okamžik oddálit co nejvíc.
Někdy se stane, že se rána zacelí a plodová voda přestane odtékat. Což se u mě nedělo. Kontrolovali mě stále, maličkého hlídali pořát. Natáčeli ozvy, kontrolovali vše ultrazvukem. Já si našla na patře pár sester, které mě dokázaly nabít dobrou náladou a vždy se na ně těšila. Dny tam byly neuvěřitelně dlouhé…
Když jsem byla v nemocnici týden, bylo to na den mých narozenin, přišel partner se starším synem na návštěvu(stejně jako předešlé dny). Štěpula byl zpravidla přitulený u mě na posteli, vykládal, smáli jsme se… Když byli před odchodem, zjistila jsem, že plodová voda se zakalila a já se začala bát. Sestra se mne snažila ještě uklidnit a dát mi alespoň malou naději, ale asi za půl hodiny bylo jasné, že si budu balit kufry. Přišla za mnou, řekla, ať si sbalím věci a pojedeme zpět na porodní sál. Bylo to už navečer a já dostala strach jako nikdy předtím. Ustlali mi na jednom z porodních boxů, napíchli mi něco do žíly, dostala jsem pár léku… co hodina natáčeli ozvy maličkému a všichni jsme čekali, co se bude dít… Partner mi slíbil, že až to příjde, bude se mnou. Jenže se to vše dělo večer a my neměli staršího syna kam dát. Takže on ležel doma s malým…já na porodním sálu…sama… bylo to šílené. Nedokážu popsat, jak se člověk cítil, ale já věděla, že se malý prostě narodí, bude muset ven. Nebyla jsem schopná spát. V hlavě se mi honilo milion věcí. Mí rodiče a ani nikdo jiný nevěděli, co se děje. Nikdo nevěděl, že jsem v nemocnici. Teď jsem ležela na porodním sále a věděla jsem, že je vše špatně, že je příliš brzy na to, aby se malý narodil. Až tam jsem vyplňovala papíry na jména, podepisovala jsem spoustu věcí a ani nevím, co v nich bylo, protože jsem nebyla schopná to vstřebat. Kolem třetí hodiny přišel doktor a řekl mi, že ráno půjdu na císaře, že mám zkusit usnout… Chvíli to trvalo, ale já na hodinu a půl nakonec usnula. Partner dal ráno malého do školky a jel za mnou. V době, kdy jsem šla na sál, byl u mě. Na chvilku. Strach byl hrozný, očima jsem hledala doktorku, která mi rodila prvního syna a to i přesto, že jsem věděla, že neměla službu. Převezli mě na sál, sestřička se mě ptala na spoustu věcí, aby mě trochu zklidnila, všichni se představili, řekli mi co bude následovat. Začínalo se maličko pozděj než se mělo, čekalo se na doktora z dětské JIPky. Kterého když partner uviděl, velmi znejistěl (tomuto okamžiku a to, jak mi to partner popisoval, se směju dodnes. Šlo o Honzu Lebedu, neuvěřitelného člověka, do kterého se prostě musí zamilovat každá ženská…-). Pan doktor má na svých tvářích fousy vyholené do nejrůznějších tvarů a můj partner jednoduše znejistěl, při pohledu na něj….-) Těsně před tím, než jsem usnula, objevila se nade mnou a já byla strašně šťastná. Stihla to a dorazila za mnou…
Měla jsem celkovou anestezii, syna jsem viděla až po nějaké době. Po císaři si uvědomuju, že jsem se jako první ptala na Matouše, jestli je v pořádku, jestli žije.
Maličkého hned po porodu odvezli na dětskou jipku. Já za ním mohla, až jsem byla schopná chodit. Což netrvalo dlouho…
10637628_10201558151114321_39988018_nPrvní návštěva Matouška byla pro mne strašný šok. Měla jsem hned slzy ve tváři, byla jsem zlomená. Pohled na prcka, který má jen o něco málo víc než kilo mouky… spousta hadiček, spousta světel, která blikají a pípají… Tohle nemůže nikdo zvládnout s chladnou hlavou. Matouš se narodil 29+1, vážil 1300gramů a měl 39 centimetrů… narodil se „zdravý“, ale byli jsme upozorněni na to, že problémy mohou přijít a taky že přišly. Než si člověk stačil „zvyknout“ na hadičky a pípání všeho možného v jeho okolí, přišel oboustranný pneumotorax. Popraskaly mu plíce zevnitř i zvenčí… V poměrně krátké době jsme pochytili, co by měl člověk vědět a znát a tak každá návštěva Matouška vždy znamenala kontrolu přístrojů a čísel na nich. V našem případě šlo o léčbu vyšší dávkou kyslíku než je ve vzduchu. V podstatě celý jeho pobyt v nemocnici byl o číslech.
Jako rodič máte možnost každé tři hodiny prcka vidět. Já jsem hned od začátku odsávala mléko, aby maličký dostal to nejlepší, co v tu chvíli mohl a já věděla, že chci, abych malého kojila i po tom, co opustíme nemocnici. Náš denní režim byl velmi jednoduchý. Každé tři hodiny návštěva JIPky, předtím odsávání mléka a trocha odpočinku. Takřka před každým setkáním s Matym jsem seděla na schodech před Jipkou a brečela jsem. Potřebovala jsem to ze sebe dostat, abych nebrečela před ním. Aby věděl, že jsem silná mamina a aby bojoval. V nemocnici jsem po porodu vydržela pouze tři dny, pak jsem odešla. Nedávala jsem to tam. Člověk chodí v pravidelném intervalu za dítětem a každé ty tři hodiny po tom maličkém chce, aby se jeho stav lepšil. Aby se vždy posunul o malinký kousek dál a aby se to jen lepšilo. Jenže opak byl pravdou. Když malému popraskaly plíce, podařilo se lékařům poměrně brzy stav napravit a malý šel o patro výš, na IMP. Tam chodí děti, které jsou silnější a je u nich předpoklad, že to již zvládnou… Jenže tady jsme si moc dlouho nepobyli, maličký dostal do plic infekci a putoval zpátky na JIPku. Do stejného inkunbátoru, na svoje místo. Od této chvíle byly krůčky ke zlepšení strašně pomalé. Neřešili jsme už pouze plíce, ale třeba retinopatii očí, která vzniká díky léčbě vysokou dávkou kyslíku(kterou jsme potřebovali pro plíce zasažené infekcí), řešilo se srdíčko, řešila se kýla. Možná jsou to „prkotiny“, ale i sebemenší věc pro nás znamenala krok zpět a další pád dolů….
Jezdila jsem za Matouškem denně. Denně jsem dovážela mléko pro syna, ale i pro ostatní miminka, bylo ho dost…. Jediné, v čem byl dobrý, že od samého začátku bu chutnalo, mateřské mléko trávil bez problémů a tak po určitém čase jsem ho při svých pobytech krmila sama a moc jsem se na to těšila. Nejdříve jen sondou, kdy jsem držela stříkačku nad hlavičkou a čekala, až mu vše poputuje do bříška… sestřičky si pečlivě značily, kolik toho strávil. Začalo se s cvičením, které podporovalo správné dýchání… přišlo koupání, kdy jsem dostala hadřík, kterým jsem malého omyla… přišlo i koupání ve vaničce… první přebalování… Byť jsem v té době měla doma už dvouletého syna a díky své práci jsem velmi často v kontaktu s novorozenci, tohle pro mě bylo nové a já měla strach na takové maličké tělo sáhnout, manipulovat s ním…ale ono to po čase šlo a malý nám dělal neuvěřitelnou radost. Po nějaké době jsme začali zkoušet i krmení z lahve. To nám dělalo ale větší obtíže, protože malý neuměl korigovat dýchání a zároveň i polykání mléka… ale snažil se. Pokud to jen šlo, klokánkovali jsme. Mít maličkého na sobě, ten kontakt s ním, to dokázalo tak nabít, pohladit na duši… Občas musel velmi brzy do pelíšku, ale i tak to bylo úžasné. Jednou jsme vzali i staršího syna, aby věděl, kam stále jezdíme a že už má brášku na světě. Po celou dobu, co tam byl, se na Matouše jenom smál. Chvíli byl přímo u něj a jeho inkubátoru, Poté byl se mnou u sestřiček a čekali jsme, až partner doklokánkuje…
Blížil se den, kdy měli Matyho posunout o patro výš a já se na to strašně těšila. Byla jsem domluvená se sestřičkami, že zavolám a stanovíme si hodinu, na kdy mám dojít, abychom přiložili Matyho k prsu a mohl se začít učit sát mléko. A poté by ho převezli. Jenže když jsem zavolala, bylo mi sděleno, že měl Matouš zástavu dýchání a že se bude muset kojení odložit a že až dorazím, řeknou mi více. Cestou do nemocnice jsem poslouchala Adel, slzy mi tekly po tváři a já nevěděla, co se bude zase dít… Už to vypadalo dobře, z toho nejhoršího jsme byli venku a teď tohle… Dorazila jsem a sestry i doktor mi vysvětlili, co se stalo. Vdechl tak nešťastně mléko při krmení, že ho museli intubovat a že to nebylo zrovna hladké… Bylo jasné, že bude mít chvíli zase klidový režim, že se vše bude muset na chvíli zastavit. Pokud si ale pamatuji, tak ještě ten den ho převezli na IMP. Byli jsme o patro výš a to i přesto, co se stalo… Říkala jsem si, že ví co dělají a že už bude prostě jen dobře…
Matouš postupně vyměnil inkubátor za postýlku a všichni jsme se těšili, až bude doma. Stanovili nám cvičení Vojtovy metody, postupně mi tedy sestra ukazovala co a jak, křik jsem se snažila při cvičení moc nevnímat. Když už ležel v postýlce, ale stále na jednotce IMP, tedy beze mě, snažili jsme malého přikládat k prsu, ale stále nedokázal moc dobře korigovat pití a dýchání, a to i při pití mléka z flašky. Modlila jsem se, abychom neodcházeli domu s dýchacím přístrojem… A tohle nám vyšlo, protože když jsem za maličkým přišla ležet do nemocnice a den nato ležel on se mnou na pokoji a byl už jen a jen v mé péči, úplně otočil a pil jen od mámy. Po prvním společném dni a noci jsme nemuseli zapisovat stav váhy před a po kojení… nemuseli jsme přidávat fortifikanty do stravy… Byl úžasný a jen mu chyběla máma…
V nemocnici strávil Matouš 69dní. Z porodní váhy 1,3kg jsme odcházeli z nemocnice s váhou přes 3kg. I přesto jsme šli domů v době, kdy měl být ještě v břiše. Domů jsme dostali spousty léků a cvičení. Doma jsme se sžívali, z počátku to byl neuvěřitelný kolotoč doktorů a neustálých prohlídek. Byly i týdny, kdy jsem denně byla u lékaře. Ale vše to k něčemu bylo.
Matouš má v době, kdy píši tento článek zhruba 16 měsíců. Je to asi týden, co už sám chodí, vyjma jednoho léku již neužívá nic. Je to neuvěřitelný jedlík všeho, co alespoň vypadá jako jídlo. Je to krásný blonďák s neuvěřitelně modrýma očima a je jen náš… Je tady s námi a my s ním a on to ví. Má toho nejúžasnějšího bráchu, který se s ním od malička tulí. Zpětně si už na spoustu věcí nepamatuji, už je to pryč a já jsem za to strašně ráda. Tuto zkušennost bych nepřála nikomu, protože ta každodenní nejistota a strach byly šílené. Nejhorší nepřítel byl pro nás čas. Strašně pomalu utíkal a změny k dobrému šly, ale po maličkých krůčcích a v tu dobu jsme je vůbec nevnímali. Dnes na Matouškovi nikdo nepozná, že se narodil skoro o tři měsíce dřív, je to pašák a já jsem na něj strašně pyšná, že to všechno zvládl. Jsem vděčná i lidem, kteří se o něj první týdny starali. Bez nich by tady náš syn nebyl. A věřím, že se nám povede jim tu péči alespoň trošičku vrátit…