laurinka

Laurinka 28+1

Pátek 26.9.2008 01:18

Tak už jí máme, semlelo se to ale o něco dříve než jsme čekali. Středa 18:00 pravidelná kontrola, ultrazvuk a vzápětí slova doktorky: „musíte ihned do porodnice, zařídím ať tam na vás čekají“. Šok? ani ne, říkal jsem si doktorka přehání a byl jsem rád za tuto „přehnanou“ péči. Příjezd do porodnice, kde nastal menší shon, už asi všichni odpočívali, je přece večer. Natočení monitoru miminka. „Manželku si tu necháme, máte připravenou výbavu pro mimčo?“ věta, která ve mě vzbudila menší úsměv, protože přece rodíme až za 10-12 týdnů. „Tady máte oblečení, pojďte na pokoj a manžel vám zatím zajede pro osobní věci, minimálně hodinku se nic dít nebude, nebojte to stihnete domů a zpátky“ Chovají se ke mně jako k nastávajícímu tatínkovi. Asi profesionální deformace sestřičky říkám si. Tipuji na nějaký nepřesný stroj, co jim ukázal nějaké blbé čísla.

Příjezd domů, naházení všeho co používá Pája v koupelně plus ručníky do tašky a odjezd zpět do porodnice. Přibalil jsem preventivně ještě notebook, abych jim mohl ukázat záznamy ultrazvuků od „správného“ doktora, který se neplete.

Příjezd do porodnice. Na chodbě potkám doktorku a ptám se co se tedy děje. „Miminko musí určitě ven, v bříšku se mu nedaří, budeme řešit jak to provedeme, každopádně zítra nebo pozítří se tak stane. Budeme se snažit aby to bylo co nejpozději ať miminku dozrají plíce, maminka už proto dostala injekci“ První nezvratná, hmotná zpráva o injekci mě trochu přizemní. Už to není jen konstatování, že něco asi. Už to je čin. Bude to mít důsledek. Pocit se mění, co teď? Vedou mě na pokoj za Pájou, utěšujeme se, že to bude fajn. Před půlnocí jedu domů s tím že v 8 ráno mám přijet, bude se rozhodovat.

7:30 příjezd. Nic se nerozhoduje, jen uvítací informace: „bude to dnes dopoledne, teď pojedeme na ultrazvuk, kde zjistíme případné problémy miminka, aby se na oddělení na miminko připravili.“ Na ultrazvuku není nic moc vidět, přehlednost špatná, plodová voda prakticky žádná. Pomůžou minulé záznamy v notebooku. Ještě že jsme si chtěli natočit každý ultazvuk na DVD. Před deseti dny celkem OK, před 5 týdny zcela OK. Včera a dneska úplně špatně. Miminko má ale všechno co má mít.

Příjezd na pokoj, začínáme vyplňovat papíry. Z ultrazvuku víme, že to bude holčička, chci alespoň potěšit Páju, píšu její favoritku. Jméno chlapečka – copak čekáme chlapečka? Napsat musíme, rychlé rozhodnutí. Jeden dědeček Pavel, druhý dědeček Pavel, na posteli Pavla – píšu Pavel… Přibíha sestřička, „jedeme… papíry dopíšete pak“. Dopisuju ve stoje, předávám, odjíždíme, nestíhám se s Pájou rozloučit…

„Tady se postavte, tento sál je připravný pro miminko, vedlejší je pro maminku, zavoláme vás…“ Stojím před prosklenými průsvitnými dveřmi sálu pro miminko. Uvnitř klid, zatím tam není nikdo. 30min se nic neděje. Přicházejí žákyňky. Vcházejí dovnitř, staví se aby nepřekážely, zavírají dveře. Čekám, adrenalin, pocity strachu o Páju, zima, opakované návaly slz zaháněné myšlením na něco hezkého. Jezdí kolem sestřičky, nechci vypadat jak slaboch. Docela se mi to daří.

9:30, najednou frmol, něco se tam děje. Minuta, ani ne, otevírají se dveře, sestřička: „pojďte se podívat“. Úleva, kdyby se něco nepovedlo, určitě by mě nevolali. Vcházím dovnitř, od dveří 3 metry k hloučku doktor a sestry. Na stolečku položené něco drobného, na dálku nejde rozpoznat. Dokor ráno na ultazvuku říkal: „připravte se že to bude velmi malé miminko“. Byl jsem připravený, smířený, viděl jsem to už i v televizi, nemůže mě to překvapit.

Snímek obrazovky 2015-09-20 v 23.06.00Tři kroky stojím a koukám. Hrklo ve mě. Velmi malé – slabé slovo. Spíše miniaturní, nebo kapesní, holátko, malé štěňátko, růžový miniaturní uzlíček, co kouká, co že se to děje. Hlavička na mě kouká a mrká a zbytek tělíčka je někde v mikrotenovém pytlíku, nebo v čem to je zabalené. Trošku se to hýbe a doktor s ním dýchá balonkem. Zvládnu jen: „.. a co Pája?…“. Ví vůbec že se Pája jmenuje Pája? „Manželka je v pořádku, bylo to bez komplikací, miminko i trošku kvíklo a má tendenci samo dýchat“. Dobré zprávy, připravovali nás na horší. „Zvážíme ho prosím“ řekl doktor House, jak jsem si pojmenoval primáře neonatologie. Sympatický a lehce extravagantní chlápek na to že je to doktor. Probleskne mi hlavou kilo, snad i více. Z tabulek si pamatuji 30 týden/ 1250 gramů. „620 gramů“ ozývá se sestřička. Šok podruhé, tak tohle už fakt není prdel.

Odcházím stranou, nechci překážet. Miminko vzápětí berou a odnášejí někam jinam. Mám počkat opět na chodbě až přivezou Páju. Čekám… Raději si zapisuji do telefonu váhu miminka, určitě bych to zapoměl. Z místnosti, kde jsem byl si pamatuju jen miminko, nevybavuji si tváře, počet lidí, vybavení. Dalších 30min… Vychází sestřička. „už se probouzí, povezeme jí…“ Otvírají se dveře, pomáhám s postelí, skláním se nad Pájou a říkám 100x připravovanou větu: „Pajínko, máš holčičku“. Řeknu to rozklepaným hlasem. Odpoví mi velmi tiše: „já nemůžu mluvit…“ Jedu s ní na pokoj, sestřička mě vyhazuje, „teď jí nechte spát”

Jdu zjistit, kde leží Laurinka, říkali ráno, že bude někde v prvním patře nakonci. Nacházím to docela snadno. Zazvoním.. „přijdte až za 1/2 hodiny, teď jí připravujeme“ Jdu počkat do auta. Je 10:30. Co teď? Asi oznámit tu novinu rodičům, tedy čerstvým babičkám a dědečkům. Píšu SMS, dělá se to tak přece, nějak šetrně ale, humor asi není namístě, krátce, výstižně a hlavně hned větu že jsou obě v pořádku. Brečím u toho, konečně jsem sám, dopisuju ať nevolají, že zavolám odpoledne, teď bych stejně nemohl mluvit.

11:00, jdu zpátky k Laurince, jsem v pohodě. „Oblečte si plášť, návleky a pojďte dál“. Konečně jí vidím celou, není to tak strašné, je hezká, zdá se mi větší, než před hodinou (asi zvyk už). Doktor House jí drží za ruku, tedy se snaží ukazováčkem rozevřít její dlaň. Říká, že je šikovná, že dělali ultrazvuk a testy a že se zdá že je vše v pořádku. Můžu si jí pohladit. Umýt ruce mýdlem, desinfekce, myju si ruce tak jak vídávám ve filmech, sestřička nic neříká, asi je to tak správně. Pohladit.. no jak ale. Dělám to co doktor, snažím se jí dát prst na dlaň, zareaguje, cukne sebou, zvedne druhou ručičku. Dýchá za ní pumpa, prý preventivně. Dostávám informace od sestřičky, chtějí abych jim donesl plenky, vlhké ubrousky, říkají mi kde to seženu. Dostávám vizitku, můžeme se přijít kdykoliv na Laurinku podívat a kdykoliv zavolat. Na inkubátoru je přilepený štítek. Nedochází mi, že je to ten človíček na kterého jsme čekali a že už má jméno a příjmení. Vůbec se necítím jako taťka. Připadám si jako někdo, kdo přišel očumovat inkubátor. Odcházím s pocitem respektu k sestřičkám a k životu. Jdu raději po schodech, nechci někoho potkat ve výtahu. Vracím se za Pájou, ta se mezitím probrala tak že vnímá, znovu jí říkám že máme holčičku a že je nádherná. Pája se snaží usmát, moc jí to nejde. Je jí špatně. Musím odejít a nechat jí spát, sestřička se netváří vlídně. Slíbím, že příjdu kolem druhé odpoledne.

Odcházím z porodnice chvilku před polednem. Hledám budovu se zdravotnickými potřebami. „máte plenky pro novorozence a vlhké ubrousky?“ ptám se.. „kolik váží miminko?“ ptá se… „620 gramů“ odpovídám.. Nijak jí to nepřekvapuje. „Máme novinku, malinké plenky pro miminka do 800 gramů“ beru jedno balení, je jich tam 30, snad to bude stačit. Kolik vlastně takové miminko potřebuje plínek?? Stejnou velikost má kartónek kapesníčků. Kupuju i ubrousky… „Ať vám roste“ popřeje s vlídným úsměvem paní prodavačka. Odcházím do práce… pracovat nejde… Těším se na odpoledne znovu na návštěvu v porodnici… Čeká nás 90 až 120 dnů, než si Laurinku odvezeme domů, jak řekl doktor House… klep..klep..

Pokud jste dočetli až sem, asi vás zajímá pokračování. Nebojte, nebude další díl. Slova primáře se splnila do puntíku. Přesně po 120 dnech jsem se stal „opravdovým“ taťkou. A to zmíněné pokračování? :-) Následující 4 měsíce v nemocnici, jsou ve zkratce v tomto videu. Snad bude tento článek oporou těm, kteří si právě prožívají podobný start svého potomka do života a ostatním třeba k zamyšlení při handrkování se o zdravotnických poplatcích.