vanocni1

Josef 850g / 31cm

Vánoční dárek.

V tomto vánočním čase se mi dobře vzpomíná na Štědrý den před 11 lety, kdy jsem dostala na můj nemocniční pokoj poprvé do náručí svého prvního a jediného syna Josífka. To už měl 2 měsíce a 5 dní a vážil 2,20 kg. Byl to ten nejkrásnější dárek, který jsem kdy ve svém životě dostala. Děti, které se předčasně narodí a je jim dána šance žít, jsou opravdu velcí bojovníci, samozřejmě za velké pomoci lékařů, sestřiček a nás rodičů, si to své místo na slunci opravdu zaslouží. Jistě musel být poblíž nás Anděl strážný.

Když jsem se v říjnu dostala do nemocnice s příznaky brnění a mrtvění prstů na rukou, byl mi zjištěn vysoký krevní tlak, který se mi lékaři ihned pokoušeli snižovat. Tlak byl vyšší již od konce léta, což způsobovalo přiškrcování pupečníku a tím nedostatečné vyživování plodu. Pár dní na to se rozhodlo, že musí jít můj syn na svět císařským řezem. To už jsme byli ohroženi oba dva. Velmi jasně si vzpomínám na moment, kdy jsem se probrala z narkózy na „ipce“ a pan primář Jozef Macko mi řekl: „Narodil se vám syn Josef, můj jmenovec, váží 850 gramů, měří 31 cm, ale nebojte se paní Jasenská, hlavička je čistá, bez jakéhokoliv krvácení do mozku.“ Co se vám začne honit hlavou? – Vždyť to není možné, jak to, že je tak maličký, co bude dál, jak to všechno zvládneme, bude v pořádku? Chci ho vidět co nejdříve.

vanocni4Nejprve jsem se musela na nohy postavit já sama, a to ještě jednou musím poděkovat za záchranu a vzornou péči o mne. A pak rychle za synem, který už byl několik dnů v péči lékařů na novorozeneckém oddělení. První dojmy byly plné obav, ale zároveň naděje, že to bude dobré. Všechna děťátka byla v inkubátorech, jako koťátka napojená na hadičky, plínečky jim sahaly až po krček, na nožkách nasunuté mini bačkůrky a na míru ušité čepičky- no prostě jako panenky. Pro svůj zdravotní stav jsem nadále byla hospitalizovaná o pár pater výše na gynekologii, takže jsem mohla za synem docházet během dne a nosit odstříkané mateřské mléko. Pamatuji si, že to bylo zpočátku jen pár kapek, ale pak jsem se rozkojila, no to není ten správný výraz…Pomáhala mi asistentka z Ligy kojících matek, prsa se musela nahřívat, masírovat a mléko odstříkávat. Každá kapka mého mléka byla pro Josífka životodárná. Byla jsem šťastná, když začal přibírat po gramu. Krmený byl sondou do bříška.

Bylo to období nahoru a dolů, hned dobře, pak několik dní krizí, zástava dýchání, sepse, antibiotika. Slzy a pocity selhání jako matky, ale i tyto nepříliš optimistické zkušenosti vás posouvají dál a kupodivu posilují. Slzy a smutek jsem musela nechávat za dveřmi dětského oddělení. Za Josífkem jsem vstupovala s úsměvem a nadějemi. Přes malé okénko inkubátoru jsme se spolu chytli za ruku a zpívala jsem mu. Potichu jsem mu zpívala každý den a vyprávěla o všem možném. Velký posun a krásný pocit nastal, když byl Josífek přeložen na „Mediál“-už jen do vyhřívané postýlky a už byl oblečený jako miminko v dupačkách. Učila jsem ho sát z lahvičky a klokánkovali jsme- to jsem si ho mohla konečně pochovat a položit na mé tělo. Byla jsem šťastná a hrdá maminka.

Josífek byl neustále pod lékařským dohledem, musel se mu přidávat kyslík. Vím, že jsem neustále kontrolovala tzv. saturaci, jednotky nesměly poklesnout pod 70, to se muselo kyslíku přidat. Bylo to tím, že plíce stále nebyly dovyvinuté. To sebou neslo riziko odchlipování sítnice – retinopatie. Operace očí byla naplánována na 30. prosince, den před naším propuštěním a dopadla velmi dobře. Josífek již celkově zesílil, byl odpojený od ventilace a na Silvestra jsme mohli být slavnostně propuštěni z nemocnice.

I nemocnice se může na čas stát vaším domovem. Znáte celý personál, celodenní režim, těšíte se každé ráno na křupkavý rohlík s máslem a bílou kávou. Máte prochozené všechny patra až do sklepa- tam jsem se u shozu umělých plen rozhodla, že budu používat jen ty bavlněné.

Děkuji všem, kdo o nás tak lidsky a profesionálně pečoval. Paní doktorka Kovaříková vždycky říkala: „Mám ráda všechny narozené děti, ale ty nedonošené obdivuji a miluji.“ Velké díky patří také sestřičkám 3. etáže, hlavně sestřičce Petře Valáškové za dobré rady a podporu.

Do nového roku jsme vykročili už doma. Zhluboka jsme se nadechli čerstvého lednového vzduchu a začala další etapa našeho uzdravování. Co bylo nejdůležitější, chtěla jsem Josífka kojit. Pozvala jsem si hned první den opět asistentku a opravdu se po půldenním hladovění synek přisál a kojila jsem ho dalšího půl roku. To jsem se opět cítila jako správná máma a citově jsme dohonili hodně toho, co jsme za pobytu v nemocnici tak úplně nemohli.

Když se chce, tak všechno jde- krmení sondou, lahvičkou i plné kojení. Jak se říká, že má dítě do jednoho roku ztrojnásobit svoji porodní váhu, tak Josífek ji zjedenáctinásobil. To byl borec! Ale stále jsme asi až do 3 let uváděli tzv. gestační věk, tedy ne, kdy se narodil, ale kdy se měl narodit- po Silvestru. Dále jsme pořídili pro klid a jistotu v noci signalizační podložku, která se moc osvědčila. A nastalo nepřetržité rehabilitační cvičení Vojtovou metodou, návštěvy a kontroly na očním, neurologii a neonatologii. Vše probíhalo dobře, úměrně našemu startu do života.

vanocni2

Nakonec jsem na výchovu syna zůstala sama, ale mělo to i svoje výhody. Pustila jsem se do všeho s vervou a dobrým přesvědčením, měla jsem jasný plán a to vše se na Josífkově vývoji projevovalo. Byli jsme se synem stále venku, bez ohledu na počasí, z aktivity do aktivity, pořádně jsem vařila, to jsem i s tou mrkví na zdravé oči asi přehnala. Naše dětská lékařka nás viděla jenom na povinných kontrolách nebo při očkování. A to je doteď a to má Josífek – Pepino 11 let a nebývá nemocný. Maximálně 3x do roka rýma. Je velký sportovec, rychle běhá, hraje ve škole florbal, miluje fotbal a společně s kluky skončili jako druzí nejlepší ve své věkové kategorii za loňský rok. Josífek byl vyhlášený nejlepším střelcem gólů. Ve škole se učí dobře, má dvě až tři dvojky na vysvědčení, učí se prvním rokem na klavír. Spolu ještě navštěvujeme a hrajeme ochotnické divadlo, také pěkně maluje a to má určitě po mně.

vanocni3Při psaní těchto slov mám dobrý pocit, že člověk dokáže hodně, i když mu život postaví do cesty takové překážky na samém začátku. No prostě se musí bojovat. Pomohly nám lékařské vymoženosti a medicínské zkušenosti, ale dál už jsme museli sami. A hlavně s optimismem, ten léčí. Děkujeme všem za vše.

Co mne ještě posilovalo, byly příběhy druhých, jejich fotografie, které bývaly vystavené na nástěnce na novorozeneckém. A v tom jsme také rádi pokračovali, vždy v říjnu každým dalším rokem jsme přicházeli osobně „se ukázat“ a ze srdce poděkovat.

Příběh pro vás napsala Lenka Jasenská, učitelka mateřské školy a výtvarnice, v době narození syna Josífka 45-letá.