anicka

Anička 26 týden

První těhotenský test jsem si dělala na Štědrý den. Proužek byl jen narůžovělý. Oba jsme dítě chtěli a vlastně se to povedlo během měsíce. Do května všechno probíhalo v pořádku, občasné lehké nevolnosti, ale jinak jsem prakticky nevěděla, že jsem těhotná. Do 20 tt jsem nepřibrala ani kilo na váze, manžel 12 kg. Do práce jsem chodila. Vlastně se vůbec nic nezměnilo. Výbavu jsem nenakupovala, domluvili jsme se, že v létě bude volněji a budeme mít spoustu času do září – termínu porodu vše stihnout.

Na začátku května mi sestra poprvé naměřila vysoký tlak. Další návštěvu jsem dostala prášky a kontrola za dva dny neukázala žádnou změnu k lepšímu. Po další návštěvě jsem už přešla do ordinace pro rizikové. Pořád jsem se cítila dobře, jen se zvyšoval počet prášků a pořád jsem chodila do práce, nebyl důvod ležet doma. To bych se asi začala teprve stresovat. V té době porodila kamarádka o měsíc dřív chlapečka. Když jsem ho viděla, říkala jsem si, jak je malinký a bála se ho chytnout. Měl 2700 g. Pár dní na to, jsem byla poslána z běžné kontroly přímo ležet na předporodní. Po třech dnech jsem byla propuštěna,  tlak byl lepší. Po dvou dnech doma, kdy jsem celou noc zvracela (myslela jsem, že ze špatného jídla), jsme naměřili vysoký opravdu vysoký tlak. Tak jsme jeli rovnou do porodnice. Tam jsem strávila první noc na porodním pokoji. Tam jsem poprvé slyšela větu na kterou nikdy nezapomenu – ať manžel doveze věci pro mne a pro dítě. Pro dítě? Pro jaké dítě? Vždyť jsem v 26 tt! Vždyť my nemáme vůbec nic… ani jeden obleček, ani plínky, ani postýlku… nic vybrané. Přece jsme chtěli v létě. Naštěstí se do rána vše uklidnilo a já přešla na normální pokoj. Dostala jsem první injekce a manželovi každý den volala, ať počítá s tím, že pro mě ráno po vizitě pojede. Každý den si mě tam ale nechali. Proč? Bylo mi dobře. Probíhaly různá vyšetření, ultrazvuky a vše vypadalo dobře. Jeden den mi měřili KTG. Sestra odešla a přišla s doktorem. Přišlo mi to zvláštní a o to víc, když se mě zeptal, kdy jsem naposledy jedla. Bylo asi šest hodin večer. Za chvíli už jsem šla dolů na porodní. Dítě se přestávalo hýbat, muselo se čekat kvůli jídlu. Manžel dojel, ale neviděla jsem ho. Jen na mě sestra ještě stihla mávnout, že je tady, ať se nebojím.

Po operaci, kterou jsem z části vnímala, protože jsem byla pouze v částečné narkoze, jsem věděla jen, že je to holčička. Do té doby jsme netušili. Na utrazvuku to poznat nešlo. Všichni doktoři i sestry byli příjemní, i když bylo poznat, že nervozní. Nevnímala jsem to, to až s odstupem. Manžela jsem naštěstí měla možnost vidět ještě předtím než mě odvezli na JIPku. Malou ne, tu si odvezli na dětskou JIP. Ale když manžel na mě promluvil a já ho viděla –  nikdy nezapomenu: „Dýchá – ona dýchá sama a je nádherná“.

Díky těmto slovům jsem přečkala JIP-ku. Zprávy o malé jsem neměla žádné a než došel manžel na návštěvu byly to nekonečné hodiny. Ale zvedalo mě a nutilo mě to, co nejdřív chodit. Říkali, že budu můžu na poporodní, když budu chodit.

Začínala jsem si uvědomovat, co se děje. Až tehdy. Anička se narodila na narozeniny mého dědy, který už v té době nežil, ale měla jsem ho moc ráda. O tři měsíce dřív a v tento den? To zvládnem! Nepochybovala jsem vůbec.

Třetí den jsem se dočkala převozu na porodní. To čekání bylo nekonečné. Manžel přesně věděl kam jít, kde se zvoní, co se má dělat. Já netušila nic. Celou cestu ty dvě patra k dětské JIPce jsem si jen opakovala – zvládnu to, možná bude na vozíku, možná nikdy neuvidí, ale zvládneme to. Nevím, kde se to všechno bralo. Téměř se mi podlomily nohy, když jsem viděla poprvé tu plastovou krabici a v tom něco tak malinkého. Jak říkal později MuDr. Henčl: „vytáhli jsme takového králíčka“ . Ale věděla jsem, že to zvládneme. Měli jsme oba s manželem sílu a doufali, že ji má i Anička.

Začaly tříhodinové intervaly, které měly trvat nekončené dny. 50 minut odstříkávat mléko, hodina u inkubátoru a hodina na jídlo, sterilizaci a případně něco přečíst, obvolat rodinu, hygienu. Ve dne v noci. Věděla jsem, že je to jediné, co v tu chvíli můžu pro ni udělat. Věděla jsem, že k inkubároru musím dojít v pohodě, hroutit se případně můžu až na pokoji. Pohladit jsme si ji nemohli. Každé zvonění na zvonek před JIPkou jsem se bála, co mě čeká vevnitř.

Neřešila jsem sebe, řešila jsem ji. Každá informace o jejím zdravotním stavu mi přišla jako zašifrovaná (ach ty hormony). Všechno mi musel vysvětlovat manžel. První zpráva, že je něco špatně – volala jsem mu do práce – něco jí je… co to je? Bude dobrá nebo umírá? Naštěstí byl pohotový a zavolal panu primářovi sám. Ten měl taky s náma trpělivost! Otázky jak velký má Anička žaludek, když tam dáváme tolik mlíka tolikrát za den, nevydrží každý.

anicka fabicovic 2Pak přišel den, kdy jsem si ji mohla poprvé pohladit. Věděla jsem, že jednou to půjde – viděla jsem ostatní kolem sebe, jak své děti můžou hladit. My nemohli. Tolikrát jsem to v hlavě probírala, že až mi to řeknou, určitě řeknu, že počkám až s manželem společně. Nezaváhala jsem ani vteřinu – můžu? Musím! Jak jsem byla ráda, když mi řekl, že by reagoval stejně. A klokánkování? To bylo pro nás něco neskutečně nádherného. Cítit ji u sebe a moc tam s ní sedět a něco jí povídat. Byla pokaždé tak v klidu a většinou spinkala. Měli jsme to přesně rozvržené – jednou já a jednou manžel, aby to bylo spravedlivé a ani jsme si to nemuseli říkat. A když se nás sestra poprvé v srpnu zeptala, jestli si ji chceme přebalit? Nevěřícně jsme se na ni dívali, že by to jako fakt šlo? Vždyť je naše, chceme.

Převoz na intermediál byl příjemnou změnou. I když pořád nedýchala úplně sama (to jen těch prvních pár hodin po porodu, pak měla podporu), už jsme mohli přebalovat, krmit, převlékat sami. Už jsme se starali. Už jsme věděli, že se to lepší a lepší.

Po třech měsících nás pustili domů. Nevěděli jsme, který den to bude přesně. Manžel nás odvezl a musel do práce. Zůstala jsem s ní v novém domě sama. Dívala jsem se na ni a neskutečně se bála. Z toho humbuku, kde kolem nás tři měsíce pořád někdo byl (15 různých maminek na pokoji, spousta sester, doktorů) najednou sami. Začínala jsem panikařit – komu zavolám, když se něco stane? Všichni jsou daleko…nikdy jsem nikoho nevolala v nemocnici o pomoc, ale byli tam… Co když přestane dýchat? Naštěstí se tohle nikdy nestalo.

Začali jsme si zvykat doma. Vojtovku jsme cvičili 4x denně, pořád jsem odstříkávala mléko a část mrazila a vozila do nemocnice pro jiné. Čím víc rostla tím horší to bylo s odstříkáváním, 50 minut každé tři hodiny i v noci. Říkala jsem si do vánoc a pak snad přejdeme na umělé. Nevzdávala jsem to ale a ona mě musela slyšet. Den před vánoci se chytla a začala pít ode mne sama. Brala jsem to jako obrovské vítězství. Teď to byl ten nádherný pocit, že teď teprve je to jak má. Kojila jsem přesně do jejích tří let. Pak se sama bez problémů odstavila. Dodnes má ráda jídlo a dodnes ráda jí.

Doma nastaly kolečka s doktory –neurologie, alergologie (kvůli dýchání jsme stříkali kortikoidy), oční, ultrazvuk hlavy (cysta), rehabilitace (dvakrát do týdne)…aj.

Dnes je jí pět let. Je zdravé a hodně živé dítě. Dlouho byla všude nejmenší. Ale poznat rozhodně nic není, jak všichni hledají.

19